LUKÁŠ IVÁNEK - Zaseknutý před Volhou

1. července 2018 v 13:36 | liv |  AUTORSKÉ TEXTY
"Nechápe mě. Nebo jinak. Nechce mě chápat. Vyprávím mu o našem městě. Ne o těch kávičkách, co srkáme na náměstí, ale o těch lidech, co tu žili před námi."



Vlastně ani nevím, jak jsme se dali dohromady. Možná mě pozval na kafe. Nebo mi v průtrži půjčil deštník. Nebo mi napsal na facebooku. Anebo to bylo jiné seznamovací klišé. Nevím. Spíš jsme se ale někde spráskli na prach. A pak jsme se z toho prachu společně vymodelovali, vytvarovali, vyfrézovali... Navzdory rodině. Navzdory společnosti. Navzdory blbcům. Navzdory všemu. Prostě jsme tady najednou byli. Já a on. On a on. My dva. Jenom náš příběh. Ne tvůj. Ne její. Náš. Můj a jeho. Žádná pohádka. Spíš trochu thriller, nebo horor. A taky komedie. Protože se smějeme a hned na to vytahujeme motorovku jako v Texasu.

A ještě jednu věc nevím. Kam se řítíme a jak to celé skončí. Teď jsme zrovna po masakru.

Nebyl vtipný. Byl směšný a trapný. Kvůli čemu? Ha. Kvůli blbosti. Poslední cígo. Nechce, abych kouřil. Ale smůla. Zapálil jsem si. Nebudu tě zasekávat těmi krátkými větami, protože se omrzí. A já už jsem omrzelý tak, že další nechci. Bylo to velké, hlasité, divoké, uřvané... Německé. Víš proč? Protože mě němčina neskutečně sere. Takže když po sobě házíme tu žluč, co se v nás jednou za čas nahromadí, spustí tu hatmatilku jako rozzuřený sturmbannführer zaseknutý před Volhou.

A tak jsem tady. Na střeše našeho domu, kde sedím s hlavou opřenou o betonový panel.

Nechápe mě. Nebo jinak. Nechce mě chápat. Vyprávím mu o našem městě. Ne o těch kávičkách, co srkáme na náměstí, ale o těch lidech, co tu žili před námi.

Možná je to divný, ale já vím, jak to v Hodoníně bylo. Neptej se jak, ale vím to.

Cítím ten hlad, co tady byl na podzim 1623, když nás obléhal sedmihradský kníže Bethlen.

Cítím ten žalozpěv rabína Bacharacha, ta slova, která se po třicetiletém vzájemném vyvrhování táhla po zdi židovské synagogy, co už je pouze na fotkách.

Cítím ten žár, když to tady v roce 1705 vypálili Kurucové. Když zařvali všichni ti chlapi. Klaus, Jemlich, Juřena, Klička...

Cítím tu morovou pohromu jen o pár let později, cítím tu potřebu hraběnky z Lichtenštejna pak postavit ten morový sloup, co je na náměstí dodneška.

Cítím těch šest tisíc Prusů z března 1742, cítím nitra lidí, kterým vojáci vyrabovali každý kout domu.

Cítím ty plameny, které si to tady vzaly v roce 1802.

Cítím tu mobilizaci ve čtrnáctém a osmatřicátém a zmar v osmašedesátém.

Je to jako prokletí a otisk bolesti tohodle města. A tak se nediv, že občas sahám na věci, které něco z toho pamatují. Na domy, dlažební kostky, sochy... Kontakt. Nic z toho nepamatuju, ale stejně na to nemůžu zapomenout.

Já to cítím a chci o tom mluvit.

Ale on ne. On chce, abych přestal kouřit. Počkej, sms. Víš, co mi píše? "Wo bist du?"

Fuck, vole!

Občas se mi o nich zdá. O těch chlapech a vojácích, kteří pohnojili všechnu tu půdu kolem. Někdy jen stojí a civí, jindy natahují ruce, anebo jen poslouchají a jsou vděční. Mír je prej pouze přestávka mezi válkama. Ten, kdo to řekl, má pravdu. Podívej na nás. Na mě a na něj. Buď se milujeme, nebo válčíme.

"Wo bist du?"

Možná jsou ty naše války a niterní oběti hnojivem pro to, co chceme, aby vyrostlo. To pouto, co chvílemi svazuje, ale bez něj bychom byli jako astronauti vržení do nekonečna. Můžeš si vybrat. Já ale nechci být astronaut. Přes to všechno ne. Já vím, jak vypadá nekonečno. Jako ty prázdné pohledy nočních návštěv.

Jdu dolů. Domů. Za ním. Na mobil mi chodí další zprávy. V češtině.

Rejdí po bytě. Určitě rejdí po bytě, v ruce svírá telefon a v duši touhu, aby zapípal příchozí esemeskou. Udobříme se. Rychle a vášnivě. A jestli ne, rozjedeme další Texas s německým dabingem. Prostě se zasekneme se u Volhy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama