LUKÁŠ IVÁNEK - Lhář

27. března 2018 v 18:24 | liv |  AUTORSKÉ TEXTY
Ukázky z nové detektivky hodonínského autora Lukáše Ivánka. Příběh částečně navazuje na dva předchozí díly Rafael a Muž z Florencie.



Kyklop si té holky všiml už několikrát. Při nočních toulkách centrem Hodonína potkával benga, bloudící duše ponořené v rumovém oparu, sem tam nějaký páreček mířící za dobrodružstvím a ji. Byla zvláštní. Celkem hezká, i když Kyklop na nějaké parametry krásy z vysoka sral. Přemýšlel, jak dlouho vlastně neměl ženskou. Ne fetky, kterým kvůli gramu perníku sjíždí kalhotky už hodinu před tím, než si přijdou pro čáru. Myslel normální ženskou. Došlo mu, že asi nikdy. Teda až na ten jeden pokus, co dopadl fakt kurevsky špatně, ale na to už zapomněl. Radši. Na chvíli ho napadlo, že by ji zkusil sbalit. Jenže pak zjistil, že asi nemá na co. Leda by jí ukázal, jak si vydloubne skleněné oko. Kdyby ho teda někde našel. Nejradši měl pásku.

Když ji teď ve dvě ráno viděl, jak sedí u stolu za prosklenou stěnou nonstopky na Národní třídě a perem čmárá cosi na malý papír ležící před sebou, vykašlal se na všechny co by a kdyby. Bar byl jinak kromě obsluhy prázdný. Z repráků hrála nějaká česká odrhovačka. Vešel dovnitř a přisedl si. Skoro se nepohnula. Jen k němu zvedla zrak a místo toho, aby se při pohledu na jeho obličej zhnusila, rty se jí maličko roztáhly. Šlapka to nebude, dumal Kyklop. Nebo možná začíná. Byla taková… Zvláštní. Jemné, ale zároveň ostré rysy.

"Co bys chtěl?" zeptala se.

Ty vole, to je otázka, blesklo Kyklopovi.

Zakroutila hlavou. "Šukat? To by se ti nelíbilo, věř mi."

Tentokrát se pousmál Kyklop. Takový spád nečekal. "Jak to můžeš vědět?"

Mladá žena zvedla do té doby netknutou sklenici s dvojitým fernetem a upila. Se sklem přiloženým ke rtům pozorovala jednookého chlápka na druhé straně stolu a současně přikývla. Polkla. "Rád zkoušíš nové věci?"

Kyklopovi prolétly hlavou všechny jeho drogové experimenty. Zapřel se do opěradla dřevěné židle. "Dá se to tak říct."

Žena schovala pero, kopla do sebe zbytek fernetu a položila na stůl dvoustovku. "Tak jdeme."


***


Na střechu prosklené zastávky dopadlo několik kapek. Když jejich zabubnování dolehlo k Jakubovým uším, vybavila se mu Nohavicova píseň Muzeum. Zpívá v ní o ťukání metronomu, který udává rytmus slyšitelný od počátku světa. Jakuba napadlo, že dělá dobře. Že přesně kvůli tomu musí odjet. Že metronom ťuká, ale on jej neslyší. Že je mimo rytmus. A že ho to už nebaví.

Potřebuje jej najít.

Rytmus.

I sám sebe.

Hlavně sám sebe.

Odhalit se až na dřeň.

Potřebuje najít směr.

Přemýšlel o tom celou noc. Pak si sbalil věci. Sbalil sebe. Trochu jídla. Vodu. Prachy. Klíče od bytu i s krátkým vzkazem hodil do sousedovy schránky. S batohem na zádech přišel na zastávku. Sedne na první autobus a někde vystoupí. Než ale vůbec nastoupí, musí udělat ještě jednu věc. Zavolat Šimonovi. Nejlepšímu příteli. Příteli, co s ním zažil mnohé, ale co už svůj směr dávno našel a pevně po něm kráčí. Jakub přiložil mobil k uchu. Obsazeno. Šimon s někým mluví. Napíše mu zprávu.

Sotva začal klepat do displeje, na zastávku přijel autobus. Dveře se ze zasyčením otevřely. Jakub pohlédl na řidiče, na silnici a nakonec zase na řidiče. Pak zakroutil hlavou. Muž za volantem pokrčil rameny, zavřel dveře a odjel. Po sklech stékaly dešťové kapky.

Dopsáno.

"Brácho, musím do světa. Opatruj se. Ozvu se. Čus, Kuba."

Odeslat? Ok.

Jakub ještě několikrát ťuknul na displej. Mobil zhasnul. Vypnuto. Nakonec si hodil batoh na záda a vykročil. Kašle na autobus. Půjde po svých. Půjde svým směrem. Na tváři mu zabubnovala padající voda. Metronom klepající od počátku světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naděžda Bartošíková Naděžda Bartošíková | 27. března 2018 v 23:41 | Reagovat

Skvělé, ostatně, jako vždy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama