První kniha Lukáše Ivánka: "Snažím se o lidskost."

9. prosince 2016 v 9:03 | S.K. |  HOLIÁŘ
Když mě Lukáš požádal, zda bych nenapsal něco o jeho nové "povídkové" knize Rafael, nečekaně se mi dostalo do rukou cosi, co ještě teď mám vlastně problém popsat.



Obsah knihy totiž není čistě povídkový (jak sám Lukáš přiznává), ale nenabízí ani plnokrevný román, či soubor novel.

Dokonce ani obsah není možné subsumovat pod jediný žánr: první a poslední povídka je spíše nostalgickým vzpomínáním na uplynulé chvíle jednotlivých postav v jejich životě, zatímco ostatní povídky, a hlavně nejdelší části Rafael a Muž z Florencie, se zdají být oproti první a poslední o mnoho drsnější a mnohem více jim odpovídá nálepka thrilleru nebo krimi.
Dokonce se v jedné z nich setkáváme s nadpřirozenou bytostí - Smrtí. Naopak povídka On, Jaroslav Vetejška je pak spíše jakýmsi psychologicko-historickým popisem skutečné události, která se na hodonínsku v minulosti odehrála.

Přesto všechny příběhy spojuje místo, ve kterém se odehrávají: a tím je právě Hodonín a jeho blízké okolí. Pro rodáky zřejmě zajímavé řešení, pro mne ovšem "malé hřiště na tak velká dobrodružství" (i když musím přiznat, že jsem byl někdy skutečně zaskočen autorovým citem pro zkratku a neotřelé "střihy" v příběhu, které mne naprosto příjemně častokrát svedly ze stopy a zmátly).

Těžko hodnotit tuto knížku jako celek (měly by se zde spíše objevit recenze pro každou z jednotlivých částí), avšak dovolím si hodnotit alespoň ty nejvýraznější (tedy Rafael a Muž z Florencie), i když sám krimi a thrillery vlastně nečtu (proto budu mít snad alespoň panenský nadhled): "Je to takový lehčí hodonínský Nesbø."

A jak by nám vlastní knihu přiblížil sám autor? Pojďme to zjistit.

Všechny povídky se odehrávají v Hodoníně, byť fiktivně, máš k tomu nějaký důvod, nebo je zkrátka Hodonín dobrým místem pro tento typ příběhů?
Je to město, kde žiji a o kterém zjišťuji, že má v sobě více příběhů než mě kdy napadlo. Baví mě okruhu mých známých nabízet texty (s reálným základem i zcela vymyšlené), které jsou zasazené právě do prostředí, v němž se pohybují. Z jejich reakcí pak zjišťuju, že pro ně čtení bylo o stupeň zajímavější než pro lidi, kteří jsou odjinud. Pro mě jako autora jde navíc o důvěrně známé kulisy: kostel, přístaviště, sídliště, galerie, kavárna.

Používáš často reálie do kterých dostáváš příběh, (kromě míst z Hodonína i hodonínského okolí používáš odkazy na kapely, nebo jiné autory) snažíš se tedy příběh situovat do reálného světa, nebo reálný svět do příběhu?
Platí to první. I když při hlubším zamyšlení není mimo ani to druhé. Popřemýšlím...

V části povídek často narážíš na druhou i první světovou válku, zajímá tě toto téma nějak blíže? Osobněji?
Zajímají mě oba světové konflikty. Čím jsem starší, tím víc prožívám osobní příběhy lidí, které válka zasáhla. Se zájmem chodím okolo pomníků a hrobů vojáků na hodonínském hřbitově. U spoustu z nich si říkám "do prdele vždyť ti kluci jsou staří jako já nebo mladší". Vůbec si nedokážu představit, že by mě odveleli tisíce kilometrů daleko, abych tam do někoho střílel, nebo aby tam byl pohřbený někdo blízký. Žene mě to pak na hřbitov těm vojákům zapálit alespoň svíčku. A taky někomu děkuju, že ty role nejsou naopak.

Všiml jsem si, že některé své příběhy propojuješ (kupříkladu v Rafaelovi zmiňuješ "Vetejšku"), odehrávají se tedy tvé povídky v jakémsi universálním světě?
Neplatí to stoprocentně, byl to jen pokus. Vlastně ani nevím, jestli funguje nebo je lepší se tomu vyhnout. Možná to chce hlavně dotáhnout do více směrů a nenechat to na půl cesty. Je to zpestření, které by se ale nemělo přehánět.

Píšeš podle mne dost politicky a sociálně (zaměřuješ se na postavy, které jsou většinou "nad propastí" = kurvy, zloději, pasáci) máš s tímto světem nějakou blízkou zkušenost, tedy, máš inspiraci od takovýchto lidí, setkal ses s nimi?
Agitacím se vyhýbám, ale spíše než o politiku se snažím o lidskost. Osobní zkušenost s pasáky ani zloději nemám, spíš jen okrajovou a souvisí to s prací v novinách. Rozhodně je mi ale bližší psát o lidech dole než o společnosti s naleštěnými sklenicemi naplněných šampaňským. Jinak pozoruju, poslouchám, domýšlím...

Vymýšlíš (píšeš) za chodu, nebo si příběh promýšlíš a až pak píšeš?
Většinou je to tak, že první myšlenku - a může to být třeba i jen závěr příběhu - převaluju chvíli v hlavě a přemýšlím nad ní: při bruslení, návratu z práce nebo při umývání nádobí. No a taky v posteli, když už žena spí a mně se nedaří vypudit z hlavy práci. Snažím se jí vytlačit literaturou. A když se nedaří ani to, přeříkávám si sestavu hokejového týmu Toronto Maple Leafs z roku 2001 a někde u levého křídla druhé formace zaberu. :) Na psaní pak většinou musím být sám doma. Potřebuju na to svou náladu a rozpoložení. A taky kafe.

Jde skutečně o povídkovou knihu? V první části se mi totiž zdá, že jde o dvě na sobě nezávislé povídky, druhá část je už pak více konzistentní, jak bys tento formát, tedy spíše obsah knihy stručně popsal?
Čistokrevná povídková kniha to není. Jsou tam asi tři texty, které žánr povídky určitě zcela nedodržují, u dalších si myslím, že ano.

Jedná se tedy o jakési thrillerově-historické a krimi povídky?
Jo, může být.

Proč právě tento žánr?
Historii mám rád, baví mě se v ní hrabat. Rozhodně nejsem puntičkářský badatel, ale také přece nepíšu žádnou odbornou práci. Nejde mi o to někoho vyučovat, spíš chci na zajímavá témata vztažená na Hodonín či okolí upozorňovat. Otevírat je. Tvrdá fakta si pak už může najít každý sám podle toho, jak ho téma zajímá. U povídky, která se jmenuje Archivářka, a která teda v knize Rafael není, jsem základ čerpal v hodonínském archivu. Reálná data, kulisy a události jsem pak využil ve vymyšleném příběhu s fiktivní postavou. Takhle chci postupovat i dále.

První a poslední povídka se celkovému konceptu docela vymyká (neobsahují násilí, poslední povídka je vlastně vánoční), proč tomu takto je?
První je tak trochu odraz mého osobního přesvědčení, druhou jsem před lety psal pro noviny a vycházela před Vánocemi: téma nemohlo snad ani jiné.

Sám pracuješ v novinách (stejně jako jedna ze základních postav knihy - Šimon), dával jsi sám kolegům Rafaela přečíst?
Kolegům jsem knihu do redakce přinesl, ale nejvíce času strávila u někdejšího dopisovatele, který si ji vzal k recenzi. Snad mě moc nesetře.

Ve tvých povídkách je již poznat určitý rukopis, je to rukopis Lukášův, nebo někoho jiného? Chci tím říct: Existuje, či existoval nějaký inspirátor, nebo takto píšeš odjakživa?
Troufám si tvrdit, že výsledek je Lukášův styl. Určitě ho ale částečně tvaroval Jaroslav Rudiš a třeba způsob uzavírání jednotlivých scén u delších textů obrazotvornost Jo Nesbeho.

Která povídka je podle tebe nejpovedenější?
Mám rád hned tu první s názvem Smíření i detektivního Rafaela, podle něhož je vlastně kniha pojmenovaná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama