LUKÁŠ IVÁNEK - Smíření

26. července 2016 v 17:01 | liv |  AUTORSKÉ TEXTY

Po levé straně se míhá přerušovaná bílá čára. Jedeme alejí nějakých stromů.
Jakých nevím, nejsem botanik.
Prostě stromy.

(kaple svatého Šebestiána na Svatém kopečku v Mikulově)


V rádiu někdo před chvílí komentoval situaci na Blízkém východě. Přeladil jsem. Neměl jsem náladu na těžká témata, ale Helga mě učitelsky napomenula, že ty svoje tuc tuc harašmenty můžu poslouchat někdy jindy. A ať to dám zpátky, že tohle je důležitý. Ne pro ni, ale pro mě. Že jí je osmdesát a mně třicet. Že to já si musím svůj život vybojovat, ne ona. Že ona už to doklepe, ale já bych se klepat neměl.
A tak jsem jí řekl, že teda jo a že je tím svým celoživotním učitelováním pěkně nasáknutá.
Přeladil jsem zpět.
Skrz stromy probleskuje Svatý kopeček. Dominanta Mikulova, kam jsme vyrazili brzy ráno z Hodonína.
Dělám zdravotníka v domově důchodců, kde Helga žije. Vlastně pardon. Ona říká, že dožívá, ale jestli se dožívání rovná vitalitě podobné padesátnici, pak chci jednou taky takhle dožívat.
Je to týden zpátky.
Seděl jsem na ošetřovně 
a namáčel si gumové medvídky do majonézy. No a co?
Helga přišla jako vždy upravená. Dáma. Dáma, co to neměla v životě jednoduché dříve a co to nemá jednoduché ani teď. Staříci ji moc nemusí, protože ví, že 
u ní nemají šanci. A stařenky ji nesnáší, protože nemají šanci vypadat jako ona. S tou elegancí se asi musíš narodit. Naučit se nedá. Vždycky to někde vyleze napovrch.
Helga v rukou držela papír složený na čtvrtky.
"Ráda bych jela do Mikulova," řekla jen. "Kvůli kamarádce Silke."
A já přikývl.
"Máš u mě dvě deci," mrkla ještě.
Následující víkend jsme sedli do auta.
Přijíždíme do města, které bylo kdysi významnější než okresní Břeclav. A částečně je dodnes, hlavně v očích turistů nebo z pohledu památek, architektury, historie… Ostatně právě kvůli ní sem Helga chtěla. Kvůli historii. Své historii. Svému životu, jenž se vinul převratným dvacátým stoletím.
Často vypráví, že té době nerozuměla. A té dnešní nerozumí už vůbec, a tak ji občas najdu v pokoji s poloprázdnou lahví vína. Vyrovnává váhy, líčí pak.
Helga si nasadí černé brýle.
Jdeme na Náměstí, co se píše s velkým N.
Je tam kašna. Kavárny. A sgrafitový dům. 
A taky výhled na zámek a Svatý kopeček.
"Tam," ukazuje Helga a její prst směřuje do skalnatého kopce s kaplí a zvonicí kdesi nahoře. "Vede tam křížová cesta plná kapliček."
Při pomyšlení na škrábání se k nebesům je mi horko, ale když si uvědomím, že Helga to hodlá zvládnout v osmdesáti, spíše se stydím.
Po cestě několika ulicemi Helga ukazuje, kde bydlela ona a kde bydlela Silke s rodiči, co z pobláznění zvedali ruku pro Adolfa.
"Nechápaly jsme to, nevěděly jsme, o co jde. Byly jsme děti, které si chtěly hrát," říká poblíž úpatí. "Na kopeček jsme chodily tajně, protože se rodiče báli, že tam můžeme spadnout. A když přišel Adolf, nesměli jsme se už ani bavit. Takže zase tajnosti. Pak se jeden děs přehnal a vystřídal ho další. Válka, chaos, odsun, dosídlování."
Helga se po válce přestěhovala do Hodonína, Silke s rodiči do Rakouska.
"Když padla opona, našel mě její vnuk. Byla to rána, to víš, že jo. Padla slza, možná víc. Psali jsme si. Nejprve trochu jako cizí ženské a pak zase jako kamarádky."
Zajímá mě, proč se nikdy nepotkaly. Vždyť…
"Odvaha," přerušuje mě Helga. "Ani jedna jsme k tomu neměly odvahu. Nevím proč. Prostě jsme ji neměly."
A pak přišlo to psaní. Bílý list s černými okraji. Parte. Silke zemřela. Usnula.
Proto jsme v Mikulově. Helga možná naposledy.
Šlapeme. A funíme. Chvíli stojíme. Odpočíváme. A zase funíme. Jdu za ní, kdyby klopýtla.
Jednou chci být jako ona, ale třeba mě mé dějiny zformují jinak.
Najednou jsme tam. Nahoře na kopečku. Tyčí se před námi mohutná kaple svatého Šebestiána. Nahlížíme skrz mříže. Dovnitř se ale nedostaneme, kaple je zavřená. Necháváme ji za zády a zhlížíme na Mikulov.
Pak zírám na ni. Na její vyčesané bílé vlasy, na její vrásky táhnoucí se od očí všemi směry i na její rty, které jsou naráz němé.
"Helgo?"
"Hm?"
"Nenávidíš?"
Mlčí.
Ve škole mi matematika nikdy nešla, ale teď bych mohl počítat.
Do kolika nevím, nejsem matematik.
Možná do dvaceti nebo tak nějak.
Do té doby se její ruka visící podél těla zvedne a zlomí v loktu. Třesoucí se prsty uchopí sluneční brýle. Sundá si je poprvé od doby, kdy jsme přijeli do města.
Otočí hlavou a naše oči se střetnou.
Nevím, co říct. A ona nic říkat nemusí.
Vidím v nich ji. Vidím v nich Silke. Dvě holky stojící na úpatí Svatého kopečku a povídající si o hloupostech. Někde jsem slyšel, že špatný teď je předzvěstí pro lepší příště. A přesně to v těch očích vidím. Tu víru, co je nakažlivá.
Pak jí steče slza a zachytí se o koutek úst.
"Nenávidíš?" zopakuje, načež po chvíli jen šeptne: "Nein."
A já vím, že už se jí na to nikdy nezeptám.
Stojíme tam a zíráme do dálky.
Co přesně se tehdy v Mikulově dělo, nevím. Nejsem historik.
Ale tady... Tady to cítím.
To vím.
A až se vrátíme, půjdeme na dvě deci. Na Helgu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama