CUKR: Jo, jo, na všechno ti kývnu, všechno udělám, jenže ani to tě neuspokojí. Co mám dělat? Co jako zemřelej zmůžu? Nic už nezmůžu…
KOČKA: Láska je sobecká, miláčku…
CUKR: Heh… Tak běž za tím novým, tam je to ještě rozehraný, ještě ten příjemnej boj… fakt. Přeju ti to, asi je s ním legrace a chodíte na nějaký místa, seriály, na vejlety, fakt vedle něho kveteš, jo, kveteš úplně a jenom s nim, je dobrej, nic proti němu, takovej kámoš, rytíř ve zbroji, hodnej policajt, smírčí, laskavec od oka, k pohledání zralý dobrý člověk-muž.
KOČKA: Přesně tak!
CUKR: A bavíš se s kámoškama jak ti ji včera umyl, nebo oholil, jak se o tebe zajímá, jaká je s nim legrace. Ohoho a hihi a krákrá aleluja psina!
KOČKA: Ne. Jenže ty to vidíš zvnějšku, my to máme uvnitř a tam, tam ty jsi nikdy nedosáh.
CUKR: Nějak máte, vy pani, ty kočko, tendenci svý minulý životy považovat za ztracený a hlavně toho druhýho - "Ó, jakýho já měla blbečka, kňouránka, hajzla… s timhle je to to pravý! Nikdy jsem nic podobnýho nepociťovala…" vysvětlíš mi to?
KOČKA: Ne, ale dets trú.
CUKR: Jen tak?
KOČKA: Jen tak.
CUKR: Ále, stejně mi nic novýho neřekneš, to by musela ta nahoře svítit nějak blbě, nebo se pozměnit póly. Jenže takhle… jenže takhle? - Mrtvýmu, mrtvýmu je to stejně jedno, můj miláčku, zvířátko. Mrtvej je totiž docela bez barvy, nerůžovej a nevoní, takovej šedej…
KOČKA: Ale di, prosimtě! Najdi si práci.
CUKR: Jasně, pak budu šťastnej, úplně přežranej životem. Budu kypět, zlato a stříbro, třeba i platina.
KOČKA: To nemáš nic? Vůbec nic? Ne?
CUKR: Díváš se na mou pravou ruku a na mou levou ruku, tyhle dvě holky, jo na ty se fakt někdy těšim.
A mezi nima hlava, hlava se světama a ta pokračuje krkem a tělem a nohama a ty mě odnesou, někam pryč mě odnesou…
KOČKA: Akorát pliveš!
CUKR: U kaluže jsem a žízní chcípám, to znáš, že jo?
KOČKA: A sekáš! Ne, ty kolem sebe i normálně sekáš!
CUKR: Už ani ne. Nože sou tupý, kosy došly, srpy sou zlámaný… jo.
KOČKA: A co ty díry v těch zdech a zlomený židle vzadu? Co ty poškrábaný kachle?
CUKR: Ani nevim…, nějakej můj brácha, když spim?
KOČKA: Tebe tak nechat na pustým ostrově… to by bylo! (zasměje se mu)
CUKR: To já bych už nějak chcípnul, když je pustej...
KOČKA: Nebo se zbláznil.
CUKR: Dvakrát to nejde.
KOČKA: By ses divil, taky jsem žrala prášky!
CUKR: Jenže já je nežeru.
KOČKA: Jór byznys.
CUKR: Chceš? (nabízí jí pivo z lednice)
KOČKA: Ne, smrdí to.
CUKR: Takový to je někde v ráji, tak to tam voní.
KOČKA: Tak to už seš v něm, ne?
CUKR: Na to je třeba šest čepáků, dvanáctek, ale jak se vlastně máš? Je to dobrý?
KOČKA: Budu ti o tom vyprávět.
CUKR: Tak jo.
KOČKA: Vrrr, pojď za mnou…
CUKR: Jo postel, tu už si ani nepamatuju, co se s tim dělá?
KOČKA: Vrrr… pojď.
CUKR: Nějak se na to leze? Tak jak seš na tom ty?
KOČKA: Tak vidíš, ještě jsi to nezapomněl!
CUKR: Stejně uhneš.
KOČKA: Vrrr…, tak to zjisti.
Cukr položí láhev a skočí za Kočkou do postele.
KOČKA: Seš normální, víš vůbec, kolik to stálo? Ty bys na mě normálně vlez! To seš na tom takhle? Takhle?!
CUKR: Nikdy jsem tě nepochopil…
KOČKA: Jo, na ženský je třeba mozkem a ne pazourama!
CUKR: Mozkem a prachama. Dušičkou měkkou, nebo fackama… každej to má jiný…
KOČKA: Něco jen na některý, na jiný nic!
CUKR: A na ostatní?
KOČKA: Který ostatní?
CUKR: Tamty.
KOČKA: Jiný už nejsou.
CUKR: Nežijou…
KOČKA: Byly vymlácený ve středověku váma.
CUKR: Ne, nikdy se takový nenarodily.
