ROZHOVOR. Lukáš Ivánek - matka i otec.

10. května 2016 v 8:51 | S.K. |  HOLIÁŘ
Bylo by již nasnadě představit si i zakladatele - otce i matku HOLIO, který s nápadem literárního občasníku přišel. Je jím Lukáš Ivánek, novinář a píšící autor, který se nám představil na HAČTE! kapitole II. s původním autorským čtením v podání uměleckého seskupení "Čtemesféra", jehož je i vedoucím. Jelikož sám sebe zpovídat nechtěl, vyměnili jsme si protentokrát role vyslýchaného a vyslýchajícího.



Jak by ses představil neznámému člověku, Lukáši?
Nejspíš jako mladý muž, který se cítí skvěle mezi přemýšlivými a kreativními lidmi. Má rád hudbu a literaturu, v obou případech se však ocitá v izolaci, protože se našel v žánrech a autorech, které nejsou u jeho blízkých v oblibě. Občas tak dochází k situacím, kdy se jim snažím vysvětlit, co je na tom přitažlivého a oni si u toho pomyslně ťukají na čelo. Takže se vlastně máme pořád o čem bavit. A dohadovat se.
Stejně tak nedám dopustit na svoji přítelkyni, jež má se mnou někdy nervy na pochodu, ale nakonec vždycky najdeme společnou řeč. Tedy alespoň většinou. Energii mi dobíjí procházka se psy a vůbec přítomnost zvířat v mé blízkosti. Pokud mě tedy nechtějí sežrat, jako jednou v hodonínské zoo, kde mě postupně svlékal z bundy evidentně dobře naladěný kůň.

Vzpomeneš si, kdy a co jsi napsal jako první?
Možná někdy v roce 2001 to byl jakýsi "článek", který jsem spíchnul po Májovém buly. To byl hokejbalový turnaj, který jsme s kamarády jako malí vyhráli. Nejspíš jsem jej četl jen já. Zůstal v šuplíku. Upřímně nestál za nic. Z povídek to byl Gigolo - příběh o mém bývalém spolužákovi a kolegovi. Daroval jsem mu to na svatbě. V příběhu vystupuje on i jeho manželka.

Raději čteš nebo píšeš?
Mám to asi půl na půl. Čas od času na internetu sjedu záznam autorského čtení některého ze spisovatelů, což mě v případě zalíbení nadchne a rozproudí nápady, které se pak snažím srovnat na obrazovce počítače. Pak mám zase čtecí období, kdy sebou tahám knížku téměř kamkoliv, kam vlezu. Celkem výraznou zálibu jsem našel také v audioknížkách. Poprvé jsem si poslechl Forsythův Spis Odessa. Brilantní. A třeba Nesba jedu vyloženě jen v audio formě.

Od kdy pracuješ jako novinář, jak ses k tomu dostal? O čem píšeš? Co píšeš nejčastěji?
Do novin jsem nastoupil v únoru 2007 a vystřídal dvě vydavatelství. V začátcích jsem psal sport a krimi zprávy. Postupně šel sport do pozadí a přibyla politika, občas kultura a vůbec všeobecné zpravodajství. Fejetony tvořím o víkendech a mám to štěstí, že se líbí oběma dosavadním šéfredaktorům, které jsem ve Slovácku zažil. Jinak ale pracuji v Břeclavském deníku, do Slovácka jen dopisuji: abych se vyhnul tomu, že bych měl volný čas a žena po mě snad chtěla umýt nádobí.

Zajímáš se i o jiné formy médií?
Blízké je mi divadlo, byť k jeho pravidelnému navštěvování nemám tolik času. Poslední dobou objevuju kouzlo Cimrmanů, jejichž záznamy jsou v televizi. Co se týče filmu, mám sbírku těch prvorepublikových. Taková Nataša Gollová nebo Věra Ferbasová jsou tam úžasné, nejraději se ale dívám na Jiřinu Sedláčkovou, byť toho moc neodehrála. Mezi chlapy vede věčný popleta Václav Trégl. Můžu taky Charlieho Chaplina, třeba i v němém filmu. Z novějších snímků doporučuji Aloise Nebela, s nímž se dostáváme k výtvarnému umění. Skvělé jsou výtvarné práce Jaromíra Švejdíka, jenž je Nebelovým spoluautorem.

Na HAČTE! jsi představil scénické čtení, zajímáš se jako autor jen o tento žánr?
V poslední době při psaní hodně myslím na to, jak to bude znít při hlasitém čtení , jak to půjde zahrát a kombinovat s hudbou. Že bych ale tvořil jen díla, která nelze běžně číst, to zase ne.

Vím, že toto čtení pořádáš i doma, jak tě to napadlo? Co nám o tom řekneš?
Tu myšlenku jsem dostal na Listování, které má na svědomí herec a čtenář Lukáš Hejlík. Byl jsem na jeho představení, kde s několika kolegy dělali scénické čtení s knížkou Woodyho Allena. Minulý rok jsme pak s kamarádem připravili něco podobného pro naše přátele. Zatleskali nám a dokonce se tvářili, že to nebylo úplně špatné. Tak jsme u toho zůstali. Nyni v sestavě já, Lucie Munzarová a Petr Komrska. S hodonínskou kapelou Aequlibrium jsme zase připravili čtení, při němž hráli tři písničky. Příběh trochu chmurné povídky jsem obtočil okolo písní z jejich alba. Některá slovní spojení se objevovala v textu i v písňových textech, což tomu dodalo kompaktnost. Zrovna tohle ale při čtení doma, bez kapely, ztrácí šmrnc.

Jsi vlastně "otcem a matkou" HOLIA, a také spoluorganizátorem HAČTE!, co si od obojího slibuješ?
HOLIO je zatím v začátcích, pořád nějak hledáme formu. Věřím, že to brzy doladíme. Slibuju si od toho, že zmínka o autorech jim (snad) dodá trochu motivace, něco se o nich dozvíme, oni se mohou představit se svými díly. A hlavně tu naši malou literární scénu trochu rozhýbeme. Chybí mi třeba kavárna nebo hospoda, kde by se tihle lidé scházeli, diskutovali o tom, co tvoří, jaké mají představy a podobě. Chápu ale, že v dnešní uspěchané době bych chtěl asi moc. HAČTE! je tak ideální příležitost, kde se autoři mohou potkávat a ukázat ostatním, co dokázali. Co se jim povedlo. Navíc taková akce v Hodoníně není, nebo o ní alespoň nevím.

Chtěl bys, ať už je to cokoli, vzkázat něco čtenářům?
Čtěte, pište. A přijďte na HAČTE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama