STANISLAV KLÍN - Psí útulek

18. dubna 2016 v 19:40 | Ája |  AUTORSKÉ TEXTY
Mocnej Čechán stál na voze s hřebama a kázal k jakémusi místu, kde chyběl asi metr omítky, zbily jen koňské nohy a v rohu se krčil raněnej kůň s utopeným rytířem. Křižácký znaky se střetly s nápojem v kalichu a kříž se rozpustil pod tou kyselinou, co z kalichu tekla. Byli to hajzlové, co pak vykrádali kostel, co zneuctili ženu, to už jsem věděl, ale tady vyčnívali hrdýma vzdechama a křikem, nad chabou hymnou pod křížem, tady seděl duch a zvíře na mé lopatce se pohnulo, aby vidělo taky. Co je vlastně zač.



Pak mě zasypali ránama a dotáhli k sobě, obrysy ožily a v moderních montérkách s očazenejma ksichtama, na mně leželi a ptali se, tak sem je nechal a řekl jim o nějaký mý chatě. Jeden řekl, že ji viděl, tak mě pustili a říkali zkazky o požáru, ty sem si zapsal pod, někam… Začal starej bezzubej mašinfíra bez obočí, ožehl mu je plamen, on to viděl první, říkal s nadšením a já pil jejich, tu, co tam měli.
Začal mi padat déšť na ramena, jak anokonda, lísal se ke mně, brzdil jsem, šlápnul na to, nic se nedělo, kolem šla pára, měnila barvu těma jiskrama, to jsem ještě zahlíd, pak se obočí stáhlo, to bylo nevalný znamení.
Pořádně si loknul tý hnusný čirý tekutiny a pokračoval. Vyskočil jsem, jó vyskočil, byla to řacha, chvíli mi to dunělo po celým těle, vagóny se začly smýkat, zdrhl jsem pryč… Smýkaly se ke mně, a čím jsem byl dál, tím víc se mě snažily chytit, he, to byla řacha,… Pak se začly naparovat kotle, přes zástrčku.
Tehdy jsem nevěděl, co tím myslí, pak mi to došlo, v nějaký knize, nebo mi to řekli tam?
No to víš, utíkal jsem pochroumanej a cejtil jak se i vlasy na mý hlavě protancujou do kudrlinek. Plameny nárazů byly jak peklo, jó opravdový peklo, takhles ho neviděl, metrový, desetimetrový plameny kolem mně.
Chlap byl holohlavej.
Nic jsem nehasil, asi sem řval. Řval ty vole, jak nějakej důch!
A plác ho po rameně chlap, ten jeden co po mně zprvu chmatal a zásoboval mě pěstma, ztvrdla mi po tom kůže, tam kde se dotknul.
Musel s nima někdo hýbat, nemoh jsem stavit, vlak byla obrovská přísavka, nakrčenej had, chřeustýš! Kobra vole, ne?! Zase ho opravil ten druhej.
Jó, jako kobrá! Úplně se začal točit všude, kov se roztříkával, to ještě pamatuju, jak v zákopě lítaly kusy železa, jednu z těch střepin jsem viděl, jak letí, jak ji nic nezastaví, bylo to stejný… Jó taková dělovka a další, furt nějaká, vez sem něco hořlavýho, ale fest, dyťs viděl, ne? Jó, to byla řacha…
Pak sklonil hlavu na prsa a těžce oddychoval ze spánku, bylo ticho, cinkala jen o dotknutí stolu - skleněná naše milenka, kurva pro všechny ty ruce od popela. Smrděly jim vlasy ohněm, stejně tak oblečení, byly špinavý olejem, ohořelý a ožralý. Pár jich odpadlo, po dlouhém nic, lok, nic, mě chyt dlouhej Jagoš, tak mu říkali, kolem ramen, jako bratra a říkal část svý příhody s plameňákama.
To sme spali, pak strašný světlo, domek v plameňoch, kolem dokola, chápeš, první, že ještě chrápem, jenže tapety tekly, jak voda, tos neviděl, měl jsem v tom čmoudu potíž s dveřma, kopal sem do nich, vzali jsme lavice, mlátili do nich, už byly pokřížený. Rozbili jsme okna, a ještě dobře, že tak, dva tam zoustali a už po nich nic, jeden byl muj brácha, chápeš? Ale takový to tu je, zoustaneš?
Pokýval jsem, něco, co mě pronásledovalo, mě na tomhle místě předehnalo a zase se semnou spojilo, donutilo mě k sobě zase rozvést tu ponorku odehtovanou - větama! Už jsem teda nechtěl dělat drahoty a říct jí tak jo, ty svině, ty smrti, nebo co seš zač, tady v tom okolí, nic není krásný, už sis toho taky všim?
Pokračoval. Dyž sme uviděli, co se tu všude povaluje, hořely i nějaký nádrže, vzali jsme lopaty, házeli sníhem, ale co, všecko to šlo proti, do kola, tos neviděl! Měl sem na noc vždycky kabát, vojenskej, chyběly mu rukávy. Když někdo stál proti tomu vohni, celej prosvítal, viděli jsme jeho kosti, a jak mu bije serdce! To bys čuměl!
Zarýval do mě ty svý tlapy s puchýřema a mozolema, byly mu vidět klouby a cenil na mě ohoblovaný a vypadaný tesáky, občas po mně mrskl jazykem, prskal a co jsem si jednoznačně všim, že tam už sedíme jen my, Jagoš byl mohutnej, ale jako ze špatně vylitý formy, tam, kde začínal krk, bylo prázdno, důlky až pod očima, vlasy přehozený přes jednu stranu pleši a kolik mu bylo, už nevím vůbec, ani tehdy ani teď.
Všechno měl dlouhý, šahal po místnosti, ani se nezvedal, dosáhl na Žižščku, na torzo kopyt, tam kde padaly další zrnka omítky. Neforemnej dobrej žebrák, sluha pána B.
To nebylo všecko, poslechni si - to já pak našel bráchu, živýho! Poznal jsem ho jen podle bot, zbytek byl jen flek, krvavej flek, neměl nic z obličeje, řval, tek z něho všechen tuk, jen mával rukama, zadup sem ho do země, přerval mu tou lopatou krk od hlavy, no co sem měl dělat?! Řekni? Ty vole, nehraj si, nečum, byl to můj brácha, to bys čuměl, jaký to tu bylo, nevyznal by ses, co? To je jasný, třebas moh bejt ty pod sutinama rozplizlej, ne muj brácha! Tos nevěděl?…
Svalil se na hromadu ostatních těl, něco ještě mumlal, předl sen a já sledoval ještě chvilku fresky svíčkama, pod nima. Na jedný straně jsem byl rád mezi tvrdejma nebojácnejma bytostma tohodle nádraží, ale co to bylo? Až po tý historce s plamenama sem si uvědomil, že se potím, že sem se ani nevysvlekl z toho medvědího života, sedl jsem si na moje kůže. A zapálil v krbu, svírala dlaň moje úžasný železo a makala s ním doprostřed polen, urovnávala je do pyramidy, lehnul jsem nahý, prost, moje nástroje-zbraně pod hlavou vztyčené čekaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama