close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

ROZHOVOR. Před publikem se cítím svobodně, říká Jakub Strouhal

19. dubna 2016 v 21:11 | Lukáš Ivánek |  HOLIÁŘ
Hodonínský autor Jakub Strouhal v rozhovoru pro HOLIO vypráví o své tvorbě či reakcích posluchačů, kterým se představil při nejednom čtení.

(Jakub Strouhal při hodonínském autorském čtení - HAČTE!)


Na Hodonínském autorském čtení - HAČTE! - jsi představil básně i povídku. Pokládáš se spíše za poetu, nebo autora prózy?
Vzhledem k otázce se pokládám za poezaika. Svůj tvůrčí život bych totiž uměl rozdělit do sinusoidových vrcholů a pádů vlastní prózy i poezie. Navíc se v posledním roce maximálně snažím verše a řádky kombinovat, pomyslné hranice Schengenského prostoru literatury (Jakub absolvoval zkoušku z Práva Evropské unie v den odpovídání na otázky, pozn. Jakuba) tak směle překračuji i takto.

Jak bys svou tvorbu popsal?
Lidská, niterní, intimní, prostá, málo angažovaná, provokující, sladkovodní...

Pokládáš se už za hotového autora, nebo tě stále dokáže ještě někdo ovlivnit?
Jeden z porotců soutěže Ortenova Kutná Hora o mně prohlásil, že jsem jako autor už "otesaný". Dal jsem mu za pravdu. Několik měsíců na to se naši rozvedli a v mém životě došlo k mnoha dramatickým změnám. Objevil se velmi odlišný svět, na nějž jsem se musel adaptovat, a to se promítlo i do tvůrčího procesu v podobě nových témat a forem. Největší změnu ale cítím v tom, jak mě v tvorbě ovlivňují cizí lidé. To se nejčastěji děje, když jedu vlakem do školy. Stál jsem na zastávce a jedna starší paní povídala druhé: "Pro léky? Pro léky?" - "No, to víte, jinak bych se už dávno musela zastřelit." Zájem o okolí a nebývalá empatie. Něco takového byste dřív v mojí tvorbě nenašli. Jsem zvědav, kam mě to jako autora posune... pro léky? Hm...

Fungujte u tebe při veřejném čtení nervozita?
Ne. Zaprvé se před publikem cítím neuvěřitelně svobodně, protože můžu vystupovat jako někdo úplně jiný. Můžu se jako přednášející převtělovat do vymyšlených postav, můžu dělat, že ráčkuju, můžu se nebrat tak vážně. Zadruhé vím, že čtu něco, na co jsem hrdý a za čím si stojím. Moje přirozená plachost v ten moment poklekne a přenechá na okamžik vládu pevné sebejistotě. No a až jsem potom večer doma sám, můžu směle zase plakat do polštáře.

U povídky tě hudebně doprovázel bubeník kapely Jasmín Ludvík Balát. Jak se ta spolupráce zrodila?
Rodila se velmi pozvolna. Nejprve mi byl Ludvík Jr. představen. Během další doby se mi svěřil s tím, že hraje v kapele. Potom se přiznal k tomu, že hraje na bicí, pak se z něj stal inženýr, začal pracovat a právě někdy v tom mezidobí mi pověděl i o HAČTE. Když jsem psal onu povídku, věděl jsem, že hudební podklad by veřejné prezentaci dodal další rozměr, můj xylofón na to ale sám o sobě nestačil. Už nevím, co jsem Ludvíkovi slíbil, ale souhlasil, doprovodil mě, má velkou zásluhu na finálním výsledku a já mu děkuji.

Budete v ní pokračovat?
To nevím. Ludvíkovi Jr. to sice hrozně jde a bubnování ho baví, ale je mnohem hezčí než já. Nerad bych se s ním znova pral o fanynky. Budu to muset promyslet.

Na Hačte jste s tím sklidili úspěch. Jak moc tě reakce potěšila?
Neumím to popsat. Četl jsem nedávno úvahu na téma: "Poezie je mrtvá". No a potom přijedu do Hodonína a tam večer o víkendu přijde tolik lidí, aby si poslechli něčí recitaci, a místo usínání dokonce všichni aplaudují. Patří jim poklona a můj obdiv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama