Pro rozdvojeného básníka je tvorba jako droga

19. dubna 2016 v 21:25 | Lukáš Ivánek |  HOLIÁŘ
Je alergický na dobré konce, v knihách ho uchvátí temnota, absurdita a ignorace spisovných pravidel. Nesnáší, když je děj jednoduchý a předvídatelný, naopak si nad ním rád láme hlavu. Čtenáři a návštěvníci HAČTE!, čili Hodonínského autorského čtení, ho znají pod pseudonymem Stanislav Klín. Pochází z Hodonína a je jednou ze tří tváří kapely Jasmín. Marián Kadlčík.

(Marián Kadlčík i Stanislav Klín)



"Zdá se mi, že pod pseudonymem si mohu vše dovolit. Je to trochu svoboda, trochu bezpečí… Víc za tím nehledejte. A proč Stanislav Klín? Křestní podle mého učitele zeměpisu a matematiky na základní škole, kéž by takových učitelů / lidí bylo více, nesmírně si jej vážím. A ono příjmení? Klín vůči onomu kýči a zaběhlým pravidlům - vrazit to do všech takových! A také ženský klín, jak jinak," vypráví pětadvacetiletý Marián.
První literární díla, převážně básně, mu pod rukama vznikají od čtrnácti let. Považuje se zejména za básníka, byť se nevyhýbá ani próze. Napsal několik povídek, novelu, dva romány a stejné množství divadelních her. Počet básní, v nichž nejraději využívá volného verše, se přehoupl přes tisícovku. "Nejvíce mě zřejmě ovlivnili bratři Topolové, Krchovský, vlastně český underground všeobecně, generace Beatniků v USA, Bukowski, toho ale za beatnika nepovažuji, a také musím vzpomenout na francouzské prokleté básníky a spousty dalších. Ovlivňuje mě ovšem jakákoli skutečnost, kterou žiji," říká Marián.
Prohlásit za brak
Co ho dokáže otrávit, je kýč. Klišé. Tisíckrát omletá slovní spojení. "Pokud někde, například v básni, narazím na měsíc a hvězdy, lásku na první pohled nebo vůně růží, jsem schopen nečíst dál a prohlásit danou věc za brak - ano až tak daleko jsem schopen zajít."
Při dotazu, co považuje za dosud své nejpovedenější dílo, s odpovědí váhá. "Na to je příliš brzo, také myslím, že to musí ohodnotit jiní - čtenáři, kritici, kdokoli, kdo není já. Dost často také svůj názor na vlastní texty měním - od superlativů po tvrdé nadávky. Neřeknu proto nejpovedenější, ale takové, co mě nejvíce potěšilo, když jsem se k tomu již nemusel vracet a začal to považovat za hotové - to byl román Psí útulek."
Někteří se bojí
Díky Mariánovi se v Hodoníně uskutečnily akce zaměřené na amatérské autory z Hodonína a okolí. Události, která má za sebou šest kapitol, dal název HAČTE!. "Řekl jsem si, že v Hodoníně něco takového chybí, něco nezávislého, samozřejmě, že mě to napadlo u piva. Chtěl jsem taky prezentovat vlastní práci, kterou tvořím již od čtrnácti let, to bylo asi to hlavní, co mě k tomu vedlo - sobecké důvody."
Jak těžké je pro něj najít nadšence, kteří se svými díly veřejně vystoupí? Nijak. K jeho překvapení je jich více, než čekal. "Nevyhledávám uznávané a známé autory, naopak, jsem rád, když vystoupí někdo, kdo si jen tak píše. Takových je spousta. Na druhou stranu se někteří strašně bojí vystoupit, což si myslím, že je škoda - vždyť je žádná porota nesoudí," míní Marián, pro něhož je literární tvorba jako droga: únik před skutečným světem. Někam jinam. Někam, kde se cítí lépe. Kde pravidla určuje on. Vlastně, kde žádná pravidla nejsou. Kde je on a on. Marián Kadlčík a Stanislav Klín. Rozdvojený básník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naděžda Bartošíková Naděžda Bartošíková | 24. dubna 2016 v 18:09 | Reagovat

I dobré konce a láska musí existovat, protože jinak, by se většina lidí musela už dávno ponořit do tmy šílenství.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama