Síla zvyku? (Fejeton)

23. prosince 2017 v 17:45 | S. K. |  HOLIÁŘ
Síla zvyku?
Fejeton

Pozor! Autor článku je pravověrný ateista.

Nedávno jsem s kamarádem navštívil stejnojmenné představení brněnského HaDivadla, po kterém následovala oficiální (v divadle) i neoficiální ("Kavárna" Švanda) debata s dramaturgem, autorkou hudby a některými herci nad jejím obsahem a hlubokým dopadem na mě samotného. Neočekával jsem však, že podobné pocity konečně rozkryji i u mnou nepříliš oblíbených Vánoc (nebojte, konec tohohle typicky klínovsko-pesimistického fejetonu bude střízlivě neutrální až lehce optimistický, čestně!), obecně absurdní drama těchto tzv. svátků.

Díval jsem se včera (22. 12. 2017) zrovna na mou matku (nevím, proč většině lidí takové oslovení ženy, která Vás porodí připadá chladné a cizí, pro mě je to normální oslovení), jak dozdobuje poslední části malého zeleného (živého? když je zaříznut jako to prase, vlastně teda kapr, filé, kuřecí řízek z kaufbertu...) stromku a spatřil i čerstvě nainstalovaný betlém. Zeptal jsem se jí, proč vlastně Vánoce slaví, a hlavně: "Proč tam dáváš ten betlém, to pro tebe něco znamená?" Odpovědí mi bylo zhruba toto: "Nevím..., u nás se to tak vždycky dělalo, je to takový zvyk..., nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela..., nějak to k tomu patří, tak to tak dělám, vždycky jsme ho doma měli..."

Možná se tato odpověď nezdá natolik zajímavá, aby stálo za zmínku o tom táááákhle sáááálodlouze tlachat. Zajímavější je ovšem to, že moje matka pochází z "ortodoxní" komunistické rodiny (z níž si, chvalme muhadbudhkrišnthorarea!, nic moc neodnesla), která všechny podobné "upomínkové předměty" v plné míře aplikuje. Moje babička i děda nikdy nepřevlekli kabáty a nikdy nezměnili názor na "kostelníky", ke kterým (jak jste již jistě uhádli) nechovají moc náklonnosti.

A tak i zítra budou mít mí prarodiče i rodiče pod stromkem jesličky, na stole kapra a puštěné koledy stejně, jako měli za jekéhokoli režimu.

Summa: Dělejme proto věci s rozumem a ne jen proto, že se "to tak dělá", že je jako malí i velcí vidíme všude a často kolem, a že je jen nekriticky přijímáme. Ušetří nám to spoustu vysvětlování a trapnosti (při ctění prázdných pojmů a symbolů, které pro nás, komunisty a nevěřící nic neznamenají.) Zvláště pak tehdy, pokud se jedná o tisícileté pověry, zvyky a tradice.

PS: Přeji Vám, věřícím, Šťastné a veselé Vánoce, oslavy narození (vtělení) křesťanského bohočlověka Ježíše Krista! Ostatním pak vlastně nevím, co…
 

Dovala, Moosová či Hubáček. Herečka oceněná Thalií četla poezii autorů z Hodonínska

11. prosince 2017 v 20:42 | Michaela Ivánková |  HOLIÁŘ
Konec roku je pro ni spojený s úklidem. A to nejen doma, ale i v sobě samé. Herečka Národního divadla Brno Hana Tomáš Briešťanská v závěru roku také bilancuje a je to pro ni období zklidnění. "Konec roku a vánoční svátky jsou pro toto jako stvořené," říká herečka, která pochází z Hodonína.

(Hana Tomáš Briešťanská - foto: knihovna Hodonín)

Tam se ukázala i před časem. V hodonínské knihovně se pustila do čtení poezie několika regionálních autorů. A akci hodnotí s nadšením. "Velmi mě potěšilo už pozvání do knihovny a celá akce pro mě byla o to lepší, že nešlo jen o čtení poezie, ale že jsem se mohla více seznámit a představit právě regionální autory," hodnotí literární událost Tomáš Briešťanská, pro niž byla podobná akce premiérou.

Středeční podvečer patřil v knihovně šestici místních autorů, mezi nimiž byli Michal Oliva, Juraj Jordán Dovala, Jarmila Moosová Kuřitková, Jarmila Synková, Petr Vaculovič a Jiří Hubáček. Některé autory, jejichž básně četla, znala už dříve. Třeba z literárního čtení u fontány. S některými se setkala prvně. "Jsem ráda, že jsem je tímto způsobem mohla poznat," podotýká.

Když se rozhoduje mezi čtením poezie či prózy, vybírá první možnost. "K poezii jsem měla vždycky blíž už od svých pubertálních dob. Čtu ji, když na ni mám čas a také energii, protože na ni je potřeba se více koncentrovat. Snažím se sledovat i nové autory," říká herečka.

Oblíbeného tvůrce nemá. Alespoň ne jednoho. "Mám jich spoustu. Neřekla bych, že je spisovatel, jehož bych vyloženě preferovala. Vždycky jsem měla ráda třeba Charlese Baudelaira, ale to je jeden z mnoha," říká Tomáš Briešťanská, která se k literatuře dostala nejen z pozice čtenáře. Poezii i prózu zkoušela také psát. "Ale jen pro sebe. Nikdy jsem to neposílala dál. Psaní mělo účinek pro mě."

Herečka, která je držitelkou ceny Thálie 2017 za roli Štěpky Kiliánové ve hře Petrolejové lampy, působí tři roky v Národním divadle Brno. Předtím ji lidé mohli vidět ve Zlíně, v Městském divadle v Brně či v Jihlavě. Podle svých slov se ve volném čase těší na spoustu věcí. "Ale když mám opravdu volný čas tak nejraději spím. Nebo chodím do divadla," dodává s úsměvem.

Michaela Ivánková, Nové Slovácko

Hylland Sklld vystoupil v Masarykově muzeu. Zahrál Archivářku

1. prosince 2017 v 10:18 | S. K. |  HOLIÁŘ
Hylland Sklld (dále jen HS) se vydal opět za hranice HAČTE! a předvedl scénické čtení o bombardování Hodonína spojeneckými letadly. HS se nepředstavil takto poprvé, jeho debut se odehrál již při letošním festivalu SoulFly s hrou Stanislava Klína "Divadelní hra".

 


Mrchovisko

26. listopadu 2017 v 19:54 | S. K. |  KNIŽNÍ TIPY

Petter Getting

Mrchovisko

Slovart

O domě, který se začal naklánět a hrozí tak připravit katastrofu jeho obyvatelům a nic
netušícím kolemjdoucím. O jeho stejně podivně nahnutých nájemcích. O invalidech, senilních a mentálně narušených lidech, kteří jej obývají a nechtějí opustit. Vše vyprávěno z pohledu jednoho z jeho obyvatel: redaktora levného porno časopisu, který, ač sám je vlastně jedním z nich, spatřuje v sousedech i lidech a bytostech, kteří se kolem domu i v něm objevují, jedině podivíny.
"Proč se vlastně klika od jednoho prázdného zamčeného bytu stále pohybuje? Proč kolem mizí a umírají lidé? A co tu drží starého malíře na invalidním vozíku, který své obrazy stále dokola přemalovává? A kdo to vlastně chodí do sklepů?..."

Jeden z nejlépe rozehraných světů na tak malém prostoru (činžovního domu). Některé pasáže připomínají svou výbornou mrazivou mystikou a stylem vyprávění Cormaca McCarthyho, či našeho Jaroslava Havlíčka a jeho román "Neviditelný". Bizarní, syrové, temné.

Podzimov je malá hra na pravdu, říká o své nové básnické sbírce Jakub Strouhal

5. listopadu 2017 v 13:28 | liv |  HOLIÁŘ
Jednou se mi zdálo, že jdu v pohřebním průvodu svého bratra. Ten smutek byl tak velký, že ještě v tom snu jsem napsal báseň za pochodu.



Další články


Kam dál